Choroby a škůdci třezalky

11. 07. 2020 Doc. Ing. Ivana Šafránková, Ph.D.; Mendelova univerzita v Brně Ochrana obecně Zobrazeno 2191x

Místem původního výskytu třezalky tečkované (Hypericum perforatum L.) je Evropa, Asie a severozápadní Afrika, odkud byla zavlečena do mírných a subtropických oblastí téměř celého světa. V České republice se vyskytuje spíše jako planě rostoucí bylina na slunných, sušších stanovištích.

Třezalka tečkovaná patří celosvětově k nejlépe prodávaným léčivým rostlinám a po staletí je hojně využívána i v lidovém léčitelství. Obsahuje více než 150 různých látek, zejména naftodiantrony (hypericin, pseudohypericin), floroglucinoly (hyperforin, adhyperforin) a flavonoidy, dále xanthony, třísloviny, procyanidiny, fenolické sloučeniny, deriváty antrachinonu, esenciální oleje aj. Vykazuje antivirotické a antidepresivní účinky, používá se proti nespavosti, žaludečním neurózám aj.

Choroby třezalky

Příznaky antraknózy třezalky, jejímž původcem je houba Colletotrichum gloeosporioides, se obvykle objeví až v druhém roce po infekci, obzvláště jsou ohroženy rostliny po řezu. U infikovaných rostlin vrcholky červenají a vadnou, na bázi výhonů se tvoří mírně vkleslé, rozpraskané, nekrotické léze. Za příznivých podmínek se na nich vyvíjejí nepohlavní rozmnožovací orgány (acervuli). Pokud léze obepne celý obvod stonku, výhony se vylamují, celé rostliny hnědnou, zasychají a odumírají. Pokud jsou napadeny již klíční rostliny, tvoří se pod děložními lístky hnědé léze a rostlinky hynou. U latentně infikovaných sazenic se napadení obvykle objeví až po vysazení na stanoviště. Houba přežívá myceliem nebo plodnicemi pohlavního (perithecia) či nepohlavního stadia (acervuli) na přezimujících rostlinách nebo na odumřelém zbytcích rostlin. Na jaře jsou nově rašící výhony infikovány uvolňovanými sporami (askospory nebo konidie), které jsou roznášeny větrem, deštěm, během zpracování půdy, ale i lidmi na oděvech při pohybu v porostu. K vyklíčení spor je nezbytná vysoká vlhkost a po proniknutí klíčního vlákna do rostliny pletivo následně odumírá a mírně se propadá. Hyfy v rostlině prorůstají cévními svazky a po rozšíření mycelia do pletiva se začnou tvořit tmavé acervuli s černými sety, které jsou viditelné pod lupou, z nichž se uvolňují konidie v podobě slizovitého, narůžovělého povlaku. Vývoj houby podporuje vlhké a teplé počasí. Ochranná opatření zahrnují použití zdravého osiva pocházejícího ze zdravým matečných rostlin, při prvních symptomech napadení odstranění výhonů, stejně jako rostlinných zbytků na konci vegetace. K přímé ochraně nejsou registrovány žádné fungicidy.

K běžným patogenům třezalky patří padlí Erysiphe hyperici. Po obou stranách listů se tvoří tečkovité, bělavé skvrny, které se velmi rychle slévají do souvislých ploch. Padlí se postupně rozšíří i na stonky a napadená pletiva žloutnou, zasychají a odumírají. Padlí se šíří během vegetace konidiemi přenášenými větrem, přezimuje kulovitými, tmavě hnědými plodnicemi, tzv. chasmothecii. Pro přímou ochranu třezalky proti padlí nejsou povoleny žádné fungicidy.

Na třezalce se vyskytuje rez Melampsora hypericorum, avšak jen aecia a zřídka telia, spermogonia a uredia nejsou známa. Od června do podzimu jsou na rubu listů viditelná jen drobná oranžová žlutooranžová aecia. Od srpna, na karmínových až hnědých skvrnách, se mohou objevit na rubové straně listů, zpočátku rezavě hnědé, později tmavě hnědé puchýřky rzi - telia.

Listové skvrnitosti způsobuje Passalora hyperici. Skvrny na listech jsou většinou hranaté, 3–5 mm velké, tmavě hnědé, bez výrazného ohraničení, na rubu skvrn se tvoří tmavě zbarvené konidiofory s konidiemi.

Žloutnutí listů a odumírání stonků způsobuje i Diploceras hypericinum. Listy postupně od okrajů hnědnou, obvykle na líci listů na povrchu skvrn se tvoří rozmnožovací orgány  acervuli.

Kořeny třezalky napadají také půdní houby rodu Fusarium, Verticillium či Rhizoctonia. Napadení se projevuje žloutnutím nadzemních částí, avšak ve vyšších částech stonku jsou jen obtížně zaznamenatelné. Za deštivého, vlhkého počasí se někdy objeví na hypokotylu bílé mycelium.

Škůdci třezalky

Na třezalce tečkovaná se vyskytují např. mandelinky Chrysolina hyperici a Ch. geminata či Galeruca tanaceti (bázlivec vratičový), pilatky Tenthredo amoena, ale i různé kobylky, např. kobylka zelená, či můry Actinotia polyodon (osenice půvabná).

Nápadná je metalicky červeně, modře nebo zeleně zbarvená, 5–7 mm velká mandelinka Chrysolina hyperici. Larvy jsou špinavě oranžové, s hnědou hlavovou kapslí. Larvy i brouci obloučkovitě vykusují okraje listů, poškozují i kališní a korunní lístky květů. Při silném napadení může dojít až ke skeletování listů, u mladých rostlin mohou způsobit i holožír, larvy mohou poškozovat i kořeny. Mandelinky navíc roznášejí spory houby Colletotrichum gloeosporioides. Poškození listů larvami a brouky negativně ovlivňují prodejnost třezalky. Ochranná opatření zahrnují preventivní výsadby sazenic na textilie či ochranu sítěmi, sběr larev, likvidaci vajíček, při silném výskytu aplikaci přípravků na bázi oleje.

Antraknóza třezalky

Rzivost třezalky - líc listu

Rzivost třezalky - aecia na rubu listu