Biologická ochrana proti třásněnkám ve skleníku

04. 03. 2024 Ing. Václav Psota, Ph.D.; Farma Bezdínek s.r.o. Škůdci Zobrazeno 668x

První fosilní nálezy jedinců patřící do hmyzího řádu třásnokřídlí se datují do geologické periody trias v rámci druhohorního období. Tento řád tak patří k vývojově těm starším (Grimaldi a kol., 2004). Ovšem více než díky své historii jsou zástupci tohoto řádu známí jako škůdci rostlin.

Dospělí jedinci mají úzké protáhlé tělo a u nás vyskytující se druhy jsou 1 až 5 mm dlouzí. Oba dva páry křídel jsou úzké a vyrůstají z nich dlouhé třásně. Na celém světě je známo asi 6 000 druhů a v Evropě je známo několik set. Ve sklenících a fóliovnících v našich podmínkách nejčastěji škodí původní třásněnka zahradní (Thrips tabaci Lindeman, 1888) a invazivní třásněnka západní (Frankliniella occidentalis Pergande, 1895). V Evropě je karanténní druh třásněnka Palmeho (Thrips palmi Karny, 1925). Mezi její hostitelské rostliny patří mimo jiné také rajče, paprika, okurka, meloun a další ve skleníku pěstované plodiny. Prozatím se podařilo všechny její záchyty v Evropě eradikovat.

Dospělec třásněnky zahradní

Nymfa třásněnky zahradní

Bionomie a škodlivost

Třásněnky se vyvíjí pomocí velmi zvláštní proměny dokonalé, která je typická pouze pro tento řád (remetabolie). Nymfy prvních dvou instarů jsou bezkřídlé a pohyblivé. Následují nepohyblivé instary předkukly a kukly, které se však vzhledově stále podobají dospělci a proměna vzhledu není tak radikální jako například u motýlů. Posledním stadiem je okřídlený dospělec. Při teplotě 25 °C na okurkách je rychlost vývoje obou dvou druhů téměř identická a trvá od vajíčka po vajíčko 2 týdny. Dospělci jsou schopni šíření pomocí křídel na vzdálenost jednotek metrů, avšak při zachycení vzdušnými proudy může jít i o jednotky kilometrů.

Mléčně zbarvená vajíčka kladou třásněnky těsně pod epidermis nebo na povrch rostliny. Samice třásněnky zahradní je schopná naklást až 80 vajíček (Pourian a kol., 2009). Třásněnka západní naklade podobný počet vajíček s tím, že v průměru připadá 43 larev na jednu samici (Hulshof a kol., 2003; Gerin a kol., 2009). Některé zdroje udávají výrazně vyšší plodnost samic a to až přes 200 vajíček. Vzrůstající teplota má v případě třásněnky západní pozitivní vliv na vývoj a škodlivost naopak je tomu u třásněnky zahradní. Vytápěné vnitřní klima skleníku umožnuje třásněnkám dokončit 12–15 generací za rok.

Tab.: Vývoj třásněnky zahradní a třásněnky západní ve skleníku na okurkách při teplotě 25 °C (převzato z van Rijn a kol., 1995)

Vývojový cyklus třásněnek začíná vajíčkem, následují pohyblivé instary nymfy, po nich nepohyblivá stadia předkukly a kukly se zárodky křídel a nakonec dospělec (archiv Biobest Group)

Poškození listů třásněnkami

Škodlivost třásněnek lze spatřovat ve dvou rovinách. Přímé škody na porostu spočívají v tom, že dospělci i larvy nabodávají a vysávají buňky na povrchu rostliny (mezenchym). Vysáté pletivo se posléze naplní vzduchem. Typicky lze pozorovat bílé nepravidelné skvrny na listech s černými tečkami (exkrementy). Na povrchu napadených listů lze sledovat pouhých oken, ale především pomocí lupy, různá vývojová stadia. Kromě listů mohou být sáním poškozeny také plody a případně květy. Sání na plodech se projevuje jejich deformacemi a zjizvením. Na okurkách dokáží tímto způsobem třásněnky znehodnotit i více než 50 % plodů (Rosenheim a kol., 1990). Stejně tak vysoké populační hustoty třásněnek mohou v porostech paprik poškodit až 30 % plodů (Shipp a kol., 1998). Přímá škodlivost třásněnek na rajčatech ve skleníku nebývá obvykle pozorována.

Jihokorejští vědci stanovili jako ekonomický práh škodlivosti výskyt 0,7–2,1 nymfy nebo dospělců třásněnky západní v květech papriky (Park a kol., 2007). Obdobná kanadská studie stanovila práh škodlivosti 3–7,5 jedinců v květech okruhy (Shipp a kol, 2000). Obecně se však prahy škodlivosti v jednotlivých regionech mohou lišit na základě ekonomických očekávání, mikroklimatických podmínkách, ale třeba i odolnosti pěstované odrůdy.

Pro třásněnky typické zjizvené poškození plodů papriky (L. Harvey, Biobest Group)

Zjizvené a zdeformované plody okurky vlivem napadení třásněnkami (M. Pospiš, Agro Maryša)

Třásněnky se řadí mezi významné vektory rostlinných viróz. V tom spočívá druhé nepřímé, ale velmi významné riziko. Zejména na rajčatech je třásněnka západní zodpovědná za přenos viru bronzovitosti rajčete (TSWV). Přenos je perzistentní, což znamená, že poté co larva druhého instaru nasaje virus následuje doba latence. Po jejím uplynutí je larva a následně i dospělec schopný přenášet tento virus celý život.

Monitoring

S ohledem na velikost nymf i dospělců je velmi obtížné zpozorovat jejich první výskyt. I proto se k monitoringu doporučuje používat lepové desky modré barvy. Na druhou strnu je potřeba zmínit, že řada studií potvrdila v některých případech lepší účinnost žluté či bílé bary. Tento fenomén se často potvrdil také v praxi. Podle některých informací by měla být modrá lepová deska nejefektivnější v létě. Účinnost konkrétní barvy je tak vhodné ověřit přímo v podmínkách daného skleníku. Zároveň platí, že použití specifických kairomonových nebo feromonových odparníků násobně zvyšuje množství zachycených třásněnek (Kirk a kol., 2021).

Experimentálně byly stanoveny prahy škodlivosti na 20–50 dospělců zachycených za 3 dny ve výsadbě okurek a 2,3–5,7 dospělců za 4 dny na paprikách (Shipp a kol., 2000; Park a kol., 2007). Opět je třeba brát tyto hodnoty pouze orientačně a vzít do úvahy celou řadu faktorů.

K vizuální kontrole je vhodné použít lupu s ohledem na velikost dospělců. Velmi žádoucí je kontrolovat jejich výskyt v květech, kde se mohou živit na pylu. Prahy škodlivosti pro výskyt v květech jsou uvedeny výše. Při celkové kontrole porost je možné pozorovat také poškození listů třásněnkami.

Třásněnka na květu okurky

Prostřednictvím monitoringu je vhodné pokusit se určit přesný druh třásněnky. Především proto, že třásněnka západní je větší hrozba s ohledem na přenos viróz, což platí zejména v porostech rajčat. Vzhledem k velikosti a minimálním morfologickým rozdílům je rozlišení druhů poměrně obtížné a vyžaduje nejlépe kontrolu pod binokulárem. Na internetu je k dispozici řada klíčů, podle kterých je možné třásněnky rozlišit. Poměrně zdařilý je na onfloriculture.com

Biologická ochrana

Základem biologické ochrany proti třásněnkám jsou draví roztoči Amblyseius swirskii a Neoseiulus cucumeris. Oba druhy napadají první larvální instary třásněnek. Druh A. swirskii má vyšší teplotní optimum pro vývoj (při 13 °C se vajíčka nelíhnou), který je v jeho případě možný ještě při 36 °C. Naproti tomu N. cucumeris je schopen vývoje od 15 °C, ale teplota 30 °C má už negativní vliv. Základní introdukční, spíše preventivní, dávka těchto roztočů se pohybuje v rozmezí nižších desítek jedinců na 1 m². Při vyšším napadení třásněnkami lze dávku zvýšit na 50 jedinců/m². Do ohnisek velmi silného výskytu je možné aplikovat 100 i více jedinců/m². V Rumunsku bylo na paprikách pěstovaných v tunelech dosaženo vysoké účinnosti v redukci napadení třásněnkami s jednorázovými dávkami 700 000 a 1 000 000 jedinců na ha (Călin a kol., 2016).

Ploštice Orius laevigatus vysává třásněnku

Dalším dravým roztočem, kterého lze využít je Amblydromalus limonicus, u kterého pro vývoj stačí teplota pouze 10 °C, a navíc požírá 1. i 2. larvální instar třásněnek. Všechny tři druh dravých roztočů jsou schopny přežit na alternativní kořisti nebo se živit pylem. To umožňuje také jejich aplikaci do porostu preventivně.

Draví roztoči jsou dodávání v podobě dospělců a nymf ve směsi a inertním organickým substrátem (otruby, piliny). Tento substrát se pak aplikuje posypem nebo prostřednictvím aplikátoru proudem vzduchu na porost. Další možná metoda je adjustace dravých roztočů v sáčcích s otrubami a skladištními roztoči Tyrophagus putrescentiae nebo Acarus siro. Otruby jsou živným substrátem skladištních roztočů a ti zase náhradní potravou dravého roztoče, který se na nich v sáčku množí a rozlézá se na rostlin po dobu až 6 týdnů. Tyto sáčky se zavěšují na stonky nebo řapíky listů.

Předkukla a kukla třásněnek se nejčastěji vyskytuje v povrchových vrstvách substrátu. Biologickou ochranu je tak možné posílit o dalšího roztoče, kterým je Stratiolaelaps scimitus. Tento druh je univerzální predátor, který žije ve vlhkém půdním prostředí. Zde se živí drobnými členovci, mezi které patří larvy smutnic, různé druhy drobných roztočů, chvostoskoci, hlístice a právě také nepohyblivá vývojová stadia třásněnek. S. scimitus je dodáván obvykle ve směsi s vermikulitem. Jde o poměrně robustní druh, který přežívá delší dobu bez kořisti. K vývoji dochází už při teplotách od 10 °C. Za předpokladu, že má S. scimitus vhodné podmínky, postačí pouze jedna aplikace. Základní preventivní dávka je 100– 200 jedinců/m². V Koreji ve skleníku s chryzantémami bylo prokázáno, že po aplikaci roztoče S. scimitus došlo k 75% redukci populace třásněnek (Duck-Oung a kol., 2019).

Dospělci třásněnek netvoří kořist dravých roztočů a toto stadium není jejich aktivitou ovlivněno. Naproti tomu dravá hladěnka Orius laevigatus požírá kromě nymf také dospělce třásněnek. Je tak vhodným dílkem do skládačky systému biologické ochrany proti třásněnkám. Ekonomicky patří aplikace O. laevigatus k těm náročnějším. Proto je vhodné k introdukci této ploštice přikročit uvážlivě, někdy až v momentě zvýšených četnostní třásněnek nebo lokálně do hotspotů. Doporučená preventivní dávka je 0,5–3 jedinci/m². Do ohnisek zvýšeného výskytu je možné dávkování zvýšit na 5–10 jedinců/m². Avšak izraelští vědci při pokusu na paprikách neprokázali, že zvýšené dávky jsou statistiky účinnější. Jako dostatečnou dávku doporučují 2 jedince/m² (Weintraub a kol., 2011).

Dravý roztoč Amblyseius swirskii aplikovaný pomocí introdukčního sáčku

Prozatím zůstává trochu stranou zájmu známá vlastnost hladěnek rodu Orius přirozeně kolonizovat prostředí skleníku z okolí. Nabízí se otázka, do jaké míry a jak efektivně může tato místní populace hladěnek přispět k efektivní regulaci třásněnek? Zároveň by bylo vhodné zjistit nebo ověřit metody, jak hladěnky do skleníku z okolí ještě více nalákat. V severní Itálii bylo zjištěno, že kromě introdukovaného druhu O. laevigatus, pronikaly do skleníku paprik z okolí nejhojněji hladěnka černá (Orius niger) následovaly druhy Orius majusculus a hladěnka malá (Orius minutus) (Bosco a kol., 2008). Všechny tyto tři druhy u nás žijí a je velice pravděpodobné, že do skleníku pronikají i u nás.