Agrolesnictví v dějinách - máme na co navázat

09. 01. 2024 Mgr. Péter Szabó, Ph.D.; Botanický ústav AV ČR, Brno; Masarykova univerzita, Brno Technologie pěstování Zobrazeno 668x

Pokud bychom se zeptali rolníka v 19. století, jestli využívá metod agrolesnictví, nerozuměl by otázce. Pojem agrolesnictví totiž v této době ještě neexistoval. Kdybychom mu však vysvětlili, jaké typy hospodaření agrolesnictví zahrnuje, určitě by nám potvrdil, že agrolesnictví je naprosto běžnou praxí. Agrolesnictví (neboli lesozemědělství) má totiž v českých zemích hluboké kořeny.

Počátky agrolesnictví

Pokud agrolesnictví chápeme jako časovou nebo prostorovou kombinaci pěstování dřevin se zemědělskou produkcí, neubráníme se dojmu, že agrolesnictví je možná vůbec nejstarší formou zemědělství. Když se na přelomu mezolitu a neolitu (v šestém tisíciletí př.n.l.) uskutečnily první pokusy o zemědělství na našim území, existovala mezi stromy pouze malá pole. Domácí zvířata (ovce, kozy, skot a prasata), která přišla na území dnešního Česka spolu s prvními zemědělci, posléze pasením postupně vytvořila polootevřené porosty: tráva sloužila jako potrava, zatímco stromy poskytovaly stín.

Jak ukázaly etnografické studie z různých regionů světa, první zemědělci si pravděpodobně uvědomili, že přítomnost stromů může zlepšit kvalitu a množství trávy. Podle teorie holandského badatele Franse Very taková otevřená krajina mohla být dokonce starší než samotné zemědělství, protože domácí zvířata pouze převzala roli velkých býložravců (praturů, bizonů a divokých koní), kteří udržovali krajinu, kterou bychom dnes nazvali agrolesnickou. Stromy poskytovaly také letninu, tj. krmivo ve formě mladých větví stromů spolu s listím. Dnes k tomuto účelu používáme seno, to ale nebylo k dispozici v celé prehistorii. V Česku počátky krmení zvířat senem souvisí pravděpodobně s prvními nálezy železné krátké kosy v době železné, před touto dobou mohly tedy stromy hrát významnou roli v chovu dobytka.

Pestrá krajina našich předků

První písemné zprávy o agrolesnictví pochází od římských autorů, kteří popsali například lesní pastvu a doporučovali listí stromů jako doplňkové krmivo pro dobytek v době nedostatku píce. I středověké dokumenty z českého prostředí často zmiňovaly lesní pastvu.

Agrolesnictví v historickém kontextu mohlo mít mnoho různých forem. Pokud se snažíme těmto formám porozumět v dobovém kontextu, musíme si uvědomit, že jasně vymezené hranice mezi pastvinami, loukami, ornými poli a lesy jsou výsledkem změn v hospodaření, které nastaly teprve v 19. a zejména ve 20. století. Do té doby byly hranice mezi jednotlivými typy méně ostré, což se odráželo ve využití půdy, které by dnes bylo považováno za neobvyklé.

Například v 17. století se v lesích u Hodonína pásly krávy, volně se kosila tráva a k tomu uprostřed lesů existovaly menší louky obklopené stromy. V horském prostředí v 18. století zase existovala orná pole, na kterých volně rostly a rozšiřovaly se stromy - místní německé obyvatelstvo nazývalo tato místa „Feldwald“ (polní les).

Agrolesnictví v 19. století

O přesnějším rozsahu agrolesnictví v českých zemích nás poprvé informuje soupis všech půd za účelem zdanění z první poloviny 19. století nazývaný „Stabilní katastr“. Tento soupis rozlišoval mnoho typů půdy na základě jejího využití, mezi nimiž se vyskytovalo i agrolesnictví, například pole s ovocnými stromy, louky s ovocnými stromy, louky s využitím dřeva, pastviny s ovocnými stromy a pastviny s využitím dřeva. „Stabilní katastr“ také zaznamenal agrolesnictví v lesích, konkrétně hrabání steliva, lesní pastvu, či travaření. V Čechách bylo agrolesnické využití zemědělské půdy na základě informací ze „Stabilního katastru“ analyzováno ve více než tisícovce obcích.

Výsledky ukázaly, že v nížinách převládaly louky a pole s ovocnými stromy, zatímco v pahorkatinách a horách převažovaly louky a pastviny se stromy. Na Moravě a ve Slezsku byla zkoumána lesní půda, kde se jako nejrozšířenější forma agrolesnictví ukázalo hrabání steliva. Nicméně i domácí zvířata se v katastrálních územích většiny obcí pásla v lesích. Celkově lze říci, že agrolesnictví - na zemědělské i lesní půdě - bylo naprosto běžnou součástí hospodaření na téměř celém území českých zemí.

19. století bylo obdobím, kdy vzniklo mnoho rozsáhlých teoretických prací o zemědělství a lesnictví, v nichž lze nalézt bohaté informace o dobovém agrolesnictví. Přesto je pozoruhodné, že zemědělská literatura se zmiňuje o agrolesnictví pouze jako o záležitosti mimořádných situací, kdy došlo k nedostatku určitého zemědělského produktu. Autoři těchto prací například doporučovali nahrazovat stelivovou slámu listím, chvojím nebo kapradím.

Nezájem ze strany zemědělských teoretiků pravděpodobně vyplýval z toho, že moderní technologie uplatňované v zemědělství neovlivňovaly přístup k orné půdě a samotní rolníci vítali inovace, které jim pomáhaly zefektivnit jejich práci. Situace v lesích byla ovšem zcela odlišná.

Moderní lesnictví výrazně zasahovalo do tradičního využívání lesní půdy s cílem omezit přístup do lesa. Veškeré agrolesnické využití lesa bylo v odborné literatuře považováno za nežádoucí, protože podle tehdejších lesníků snižovalo růst stromů, a tím i příjmy majitelů lesů. Zde se skrývá hlavní rozdíl mezi ornou půdou a lesní půdou z hlediska agrolesnictví v 19. století: rolníci ornou půdu obhospodařovali sami, zatímco lesní půda většinou patřila majiteli panství. Agrolesnické využití prováděné převážně rolníky bylo ze strany majitelů lesů vnímáno jako cizorodý prvek. Když majitelé lesů usilovali o omezení agrolesnictví, rolníci často a hlasitě protestovali. Zároveň lesníci dobře chápali, že rolníci nutně potřebují zemědělské produkty z lesa (například lesní stelivo) a snažili se jim v rámci možností vyhovět.

Právě v lesnických kruzích se v 19. století zrodila nejpozoruhodnější „nová“ forma agrolesnictví, nazvaná lesní polaření. Tuto metodu poprvé navrhl Heinrich Cotta, jeden z nejvlivnějších německých lesníků 19. století. Lesní polaření spočívalo v pěstování polních plodin na holinách lesa nebo mezi mladými stromy s cílem zvýšit výnos z lesní půdy a současně potlačit plevel a připravit půdu pro budoucí výsadbu. V Česku se o rozvoj polaření zasloužil Christoph Liebich (1783–1874), první docent lesnictví na pražské polytechnice, který lesnictví nazval „matkou zemědělství“. Některé jeho popisy této metody jsou prakticky totožné s moderními způsoby agrolesnické praxe. Lesní polaření bylo hojně využíváno v lesnictví ve druhé polovině 19. a v první polovině 20. století. Nicméně příchod nových lesnických technologií po druhé světové válce umožnil stejné nebo lepší výsledky z hlediska růstu stromů, a polaření tím ztratilo své místo jako platná alternativa k holosečnému lesnímu hospodaření.

Konec agrolesnictví?

O konci agrolesnického využívání půdy v Česku toho zatím víme relativně málo. Některé formy postupně vymizely v důsledku intenzifikace zemědělství ve 20. století, další formy (především ty existující v lesích) byly cíleně potlačované. Přesto však mnoho pramenů a starých fotografií svědčí o tom, že agrolesnictví přetrvávalo až do doby nedávné, a to zejména v odlehlých horských oblastech, kde intenzivnější formy zemědělství nebyly snadno realizovatelné.

V dnešní době pozorujeme zvýšený zájem o znovuzavedení agrolesnictví minimálně na zemědělské půdě. Různé typy agrolesnictví mají velký potenciál přispět ke zmírnění dopadů globální klimatické změny a k vytvoření pestřejší a odolnější krajiny. Tento krátký příspěvek ukázal, že se nejedná o zcela novou alternativu, ale spíše o návrat k systému, který má v České republice bohatou tradici.

Agrolesnictví kolem roku 1500: kosení trávy mezi stromy v iluminovaném rukopisu francouzského původu

Titulní strana druhého dílu Liebichovy knihy o „Reformě lesnictví v zájmu zemědělství, průmyslu a obchodu“ z roku 1845