Užitečné organizmy (21): Pažlabatkovití

01. 05. 2019 Ing. Kamil Holý, Ph.D.; Výzkumný ústav rostlinné výroby, v. v. i., Praha-Ruzyně Škůdci Zobrazeno 577x

Čeleď pažlabatkovití (Figitidae) v současném pojetí zahrnuje drobné druhy parazitoidů a hyperparazitoidů z nadčeledi Cynipoidea. Ještě nedávno měly některé současné podčeledi status čeledi nebo byly řazeny do čeledi žlabatkovití (Cynipidae), na což je třeba brát zřetel při dohledávání informací nebo použití určovacích klíčů.

Na rozdíl od příbuzných žlabatek s nápadnými hálkami jsou znalosti o této čeledi nedostatečné, jak z pohledu taxonomie, tak biologie, ekologie i rozšíření jednotlivých druhů. V současné době probíhá postupná revize rodů s popisy nových druhů. U nás nebyla čeleď nikdy komplexně zpracována, což se odráží v nízkém počtu zjištěných druhů (53) i rodů (22), v porovnání s Evropou (42 rodů a 430 druhů).

Drobné druhy (většinou do 4 mm), zbarvení převážně nevýrazné, tmavé, nohy světlejší. Dospělci jsou podobní na hálkotvorné žlabatky (Cynipidae), od nichž se odlišují přítomností číškovitého útvaru nebo trnu na štítku nebo je tělo hladké a štíhlé. Areola v předním křídle většinou chybí. Naznačená střední žilka odbočuje dole od počátku základní příčky (u Cynipidae od středu základní příčky). Parazitují u dvoukřídlých, mšicomarů, chalcidek, brouků a síťokřídlých.

V Evropě se vyskytuje 6 podčeledí (u nás 5), které jsou většinou dobře morfologicky odlišitelné, často se liší i hostitelským spektrem. V minulosti byly některé z nich povýšeny na úroveň čeledi. Podčeleď Parnipinae, s jediným evropským druhem Parnips nigripes, se vyskytuje v jižní Evropě a parazituje larvy žlabatky Barbotinia oraniensis, která vytváří hálky uvnitř makovic planých druhů máku. V dnešním dílu jsou zpracováni zástupci dvou podčeledí, parazitující predátory mšic. Žádný druh z těchto podčeledí není v zemědělských kulturách hojný, proto i jejich vliv na populace predátorů je nevýznamný. Z toho důvodu na ně nepohlížíme jako na „neužitečné“, ale jejich výskyt indikuje zdravou krajinu, umožňující přežívání druhů vyšších trofických úrovní.

Anacharitinae

Hlava zepředu trojúhlého tvaru, někdy širší než hruď, nápadně velká kusadla se široce překrývají, stopka zadečku často dlouhá a úzká (minimálně stejně dlouhá jako široká), druhý tergit je delší než třetí. Většinou tmavě zbarvené druhy se světlýma nohama. Druhy se známou biologií parazitují v larvách denivek (Hemerobiidae). V Evropě 3 rody a 17 druhů, v ČR 2 rody a 3 druhy. Výskyt nehojný, na populace denivek mají zanedbatelný vliv.

Anacharis - stopka zadečku dlouhá (ne méně než délka zadní kyčle), tenká a hladká, středobočí s hrubě skulpturovaným pruhem. Tělo tmavé, nohy, kusadla a tykadla se světlou kresbou. U nás 2 z pěti evropských druhů.

Xyalaspis - hlava příčná, širší než hruď, štítek protáhlý nad propodeum, špičatě zakončen. V Evropě 6 druhů, výskyt z ČR dosud nepublikován.

Aspicerinae

Většina druhů s prohlubní pod a mezi tykadly, třetí tergit zadečku sedlovitý, štítek často s jednou nebo více podélnými lištami nebo trnem. Zbarvení těla tmavé nebo načervenalé, nohy zpravidla světlejší. Na základě podobných hostitelů a výsledků molekulární genetiky sem řadí někteří autoři i rod Melanips, který má plstnatý prstenec na prvním článku zadečku a dorzální lištu na stopce zadečku (většinou se řadí do Figitinae, ale morfologické znaky neodpovídají žádné podčeledi - prolínají se). V ČR 1 rod a 1 druh, Evropa 3 rody a 38 druhů. Parazitují predátory mšic z čeledi pestřenkovití a Chamaemyiidae. Výskyt nehojný, vliv na početnost populací hostitelů je nevýznamný. Na rozdíl od lumků a chalcidek se mi dosud žádného jedince pažlabatky vychovat z pestřenek nepodařilo.

Callaspidia - větší druhy s nápadně zbarveným tělem (kombinace černo-červené), štítek s výraznými lištami, stopka zadečku delší. V Evropě několik druhů, parazitují v larvách pestřenek.

Anacharis má nápadně dlouhou stopku zadečku

Xyalaspis mívá různě protáhlou špičku štítku

Callaspidia je často nápadně zbarvená

Článek vznikl za podpory projektu MZe-RO0418.